Můj čas je pouhopouhé... prokletí!

Zdravím po několika letech zpět z podsvětí. 

Dlouhou dobu jsem vnímala sociální sítě a obecně i jakékoliv další tvoření digitálního obsahu za něco, co mě v mé práci neuvěřitelně zdržuje a nepřináší v podstatě žádný výsledek. Chci přece individuálně pracovat s konkrétními lidmi, vidět jejich posun, svítit jim na jejich cestě a radovat se z jejich úspěchu, ne vymýšlet připitomělý storíčka. A na tom se nic nezměnilo :-) Jenže tvoření nechodí po horách, ale po lidech, a tak jsem zpět. Nevím, na jak dlouho. 

Moje práce za ty roky vykrystalizovala do současné podoby. Po několika generacích jsem se rozhodla navázat v naší rodině na řemeslo, které velmi hezky nazvala paní profesorka Lenderová - řemeslo ženy s kufříkem a nadějí. V mém případě hlavně s tou nadějí. 

Dnes bych na tomto místě ráda rozebrala čas. Dočkej času, jako husa klasu. Dej tomu čas. Čas zahojí všechny rány. Čas vyčkati se musí.  To přijde, až to budeš nejmíň čekat! Dej tomu volný průběh! Hlavně na to nemysli! ... 

Ono se to hezky radí ostatním, jednoduše se to říká, ale opravdu je nutné tohle říkat někomu, kdo touží po dítěti, které stále ne a ne přijít? Ano, ta rčení jsou pravdivá, některá trefná, výstižná, některá odzkoušená, ale... uhgrrrr! Někdy je prostě lepší starý dobrý držení huby. Nebo jednoduchý obejmutí. Vyslechnutí. Říct jsem tedy pro Tebe, kdyby něco. 

Všechny ty dobře míněné nevyžádané rady jsou ve skutečnosti jako tnutí do živého masa. Nehrajme si na polobohy a připusťme, že žena čekající na ty vytoužené dvě čárky zažívá každý měsíc hned několik fází plynutí času. Třeba už to tentokrát vyjde! Zatím žádné příznaky blížící se menstruace, zato každé ráno se jí dělá zle, když prochází kolem popelnic. To bude ono. Večer ji šíleně naštve chlap, to nebude PMS, to nejspíš už budou ty těhotenské nálady. Pár hodin zpoždění. Když to vydrží do večera, bude to už celý den zpoždění. Jo, celý den! To už je nad slunce jasné! Přečká (sama neví jak) tu šíleně dlouhou noc, ráno se vzbudí dřív, než zazvoní budík, a letí do koupelny... když tu náhle zjistí, že test už si ani nemusí dělat. Ach jo, zase nic. Teď teda přežije těch několik dní, do ovulace dobrý, samozřejmě bere listovku, omega, zelené superpotraviny, cvičí Mojžíšovku, no tenhle měsíc to prostě vyjde, tutovka! K večeři chlapovi nenápadně propašuje oříšky, jsou dobrý na spermie, říkali. Ovulace, prásk, je to tady. Jenže chlap má ten den noční směnu, kterou vzal za kolegu. Cože?! Proč?! Přece to věděl! Nezbývá, než se vydat za ním. Mezi dvěma příjmy rychlá láska na lékařském pokoji, nohy nahoru, pak taxíkem domů. A teď cvak. Od teeeee----eeee----eeeeď ča---aaaa---sss běěěěě-žžžžžžžíííí aaaaaasssiii toooooo-ooooo---ooo-uto ryyyychlostííííí... Když si myslí, že už je deset, tak je teprve osm, a když už je půl druhé, tak zjistí, že je teprve osm nula pět. Jeden by z toho začal chlastat, na mou duši. Jenže to ona právě nemůže, co kdyby, že... Aby přežila, rozhodne se setkat se svojí nejlepší kamarádkou. Ta jí během pár minut prozradí výše uvedená fakta o čase a plodnosti a jen tak mimoděk se zmíní, že ona teda otěhotněla hned, prej stačí jen souložit a nemyslet na to. Vojtík přece vzniknul úplně mimo plodný dny, no fakt!... Podívá se na hodinky... Ještě 12 dní a 14 hodin do testu... 

Trpělivost neznamená, že máme trpět. Jenže dojít do tohoto bodu a umět se v něm uvolnit je sakra těžký. Umět se uvolnit a třeba se z toho čekání na otěhotnění i těšit, je jako multilevelseberozvojový ezokurz. Umět se uvolnit a třeba se z toho čekání na otěhotnění i těšit po ztrátě miminka je jako multilevelseberozvojový ezokurz, za který platíme splátky po zbytek života. Žijeme ho nedobrovolně, ale když ho zvládneme, budeme o tolik empatičtější a lepší verze sami sebe, že si to teď ještě ani neumíme představit. 

...Jenže za jakou cenu, že?